Autoři zpěvníku: Jaroslav Krček a Jindřich Pecka www.musicabohemica.eu
TŘICETILETÁ VÁLKA A JEJÍ OBRAZ V ANONYMNÍ PÍSNI
I. Válka
Třicetiletá válka, jejíž předehrou se stalo nezdařené stavovské povstání v Čechách, byla výrazem hluboké politické krize Evropy. Vyvolal ji nástup nových výrobních vztahů a revolučních změn v Nizozemí a v Anglii. V důsledku nerovnoměrného hospodářského a politického vývoje se v 17. století rozdělila Evropa na dva protichůdné mocenské tábory: habsburský, zahrnující sféru španělských a rakouských Habsburků, papežskou kurii a německá katolická knížectví v čele s Bavorskem, a protihabsburský, k němuž patřily Spojené Nizozemí, protestantská Unie německých knížat v čele s Falcí, městské republiky Švýcarsko a Benátky. Snahy o ovládnutí Baltu poutaly k tomuto táboru i severské země (Dánsko, Norsko, Švédsko). Mocenské zájmy pak přivedly do proměnlivé protihabsburské koalice také Savojsko a Turecko. Anglie Jakuba I. postupně opouštěla ostrý protišpanělský kurs alžbětínské éry a Francie na počátku války zaujala spíše vyčkávací postoj. Vojensky vystoupila proti Habsburkům až v roce 1635.
Vývoj tohoto rozsáhlého evropského konfliktu probíhal zhruba v těchto etapách:
1. České stavovské povstání (1618 – 1620)
České povstání vzniklo jako bezprostřední důsledek hospodářské a politické krize na počátku 17. století, ale zároveň v něm vyústil i dlouholetý zápas českých stavů proti habsburskému centralismu. Vedení odboje bylo v rukou šlechty, která svým postupem odradila měšťanstvo od aktivní účasti a zcela se izolovala od lidových vrstev, jejichž vojenské uplatnění bylo ovšem v té době sotva reálné, a bez úspěchu se pokusila nahradit slabou sociální základnu povstání pomocí ze značně vzdáleného zahraničí.
Český stavovský odboj propukl 23. května 1618 tzv. pražskou defenestrací. Zpočátku se zdálo, že se česká válka rychle promění v obecný konflikt, ale tyto naděje stavů se nenaplnily. Nizozemí sice poskytlo finanční podporu a částečně i vojenskou pomoc, ale bylo v té době vázáno vnitřními spory a hrozbou obnoveného konfliktu se Španělskem. Kalvínská Unie sice slíbila pomoc, ale luteránští kurfiřti zůstali stranou. Saský kurfiřt dokonce přešel na stranu Habsburků. I Morava zůstala až do roku 1619 neutrální. Teprve na jaře 1619 uzavřeli čeští stavové obranný spolek, konfederaci se stavy rakouskými a uherskými. Chtěli ji rozšířit o Nizozemí, Švýcary a Benátky, ale k tomu už nedošlo. Na jaře a na podzim 1619 stanula stavovská vojska dvakrát před Vídní, avšak rozhodného vítězství nedosáhla. Naopak vojensky nepříliš významná bitva 8. listopadu 1620, která se odehrála na Bílé hoře, měla osudové následky.
2. Válka o Falc (1621 – 1623)
Už na podzim 1621 obsadil Maxmilián Bavorský Horní Falc a o dva roky později, porážkou Kristiána Halbestadtského u Stadtlohnu (srpen 1623), byl zpečetěn osud Dolní Falce. Přitom její hlavní město Heidelberg padlo už v září 1622. Horní Falc byla připojena k Bavorsku a Fridrich V. byl 23. února 1923 zbaven kurfiřtské hodnosti. Tu získal Maxmilián Bavorský.
Nastalo období dočasné převahy habsburské koalice.
3. Válka dánská (1625 – 1629)
Kristián IV., král dánský a norský, usiloval o připojení území mezi Labem a Vezerou k Dánsku. Byl však už 27. srpna 1626 poražen u dolnosaského Lutteru. Koaliční armáda pod vedením Arnošta Mansfelda útočila přes Slezsko a Moravu na Slovensko, kde ve spojení s vojsky Gabriela Bethlena a s využitím hornorakouského povstání (1626) usilovala o získání Vídně. Valdštejn však zorganizoval císařskou armádu a od konce roku 1627 ovládl Německo od Rýna po Jutsko a Braniborsko.
Válka skončila 22. května 1629 mírem v Lübeku, jímž se dánský král zavázal nezasahovat do sféry habsburské říše.
4. Válka švédská (1630 – 1648)
Švédsko vstoupilo do války, aby si zajistilo nadvládu v oblasti Baltu. Gustav Adolf, finančně podporovaný Francií, se tak stal hlavou celé protihabsburské koalice. Na stranu Švédska přešlo Sasko a Braniborsko a do jeho vojska hromadně vstupovala i česká emigrace. Roku 1630 ovládl Gustav Adolf pomořanské přístavy a roku 1631 zahájil u Lützenu, kde ale Gustav Adolf padl. Jeho pokračovatel kancléř Axel Oxenstierna převahu v říši neudržel. Naopak v září 1634 podlehla jeho vojska v bitvě u Nördlingenu. To vedlo k mírovým jednáním mezi Saskem, Braniborskem a císařem, a tím i k dalšímu oslabení koalice.
Roku 1635 však vystoupila proti Habsburkům vojensky Francie a další fáze mocenského zápasu se proto označuje jako válka švédsko-francouzská.
5. Válka švédsko-francouzská (1635-1648)
V těchto letech vyvrcholil kořistnický charakter celého konfliktu. Válečné dění se proměnilo v nepřehledný sled loupeživých tažení, jež pustošila celou střední Evropu. Na jaře a v létě 1645 se uskutečnila velká ofenziva švédských vojsk, která postihla i české země. Po jedné z největších a nejkrvavějších bitev třicetileté války, jež se odehrála v březnu 1645 u Jankova na Táborsku, pochopila otřesená císařská koalice nezbytnost mírového řešení dlouhodobého konfliktu.
Stalo se tak 24. října 1648 podepsáním vestfálského míru. Tímto aktem byly zmařeny plány Habsburků na ovládnutí Evropy a říše se rozdělila do mnoha fakticky nezávislých států, jejichž vztahy odpovídaly poměrům z roku 1624. Protestantská vyznání získala v Německu rovnoprávnost s katolickým. To se ale netýkalo „dědičných zemí“, k nimž patřily i země Koruny české, a tak v Čechách a na Moravě nastoupila s nebývalou intenzitou násilná protireformace.
II. Písně
Průběh třicetileté války zanechal svou stopu i v lidovém a pololidovém repertoáru. Nebývale se rozvinul žánr historické a časové písně, který způsobem sobě vlastním komentoval jednotlivé politické a vojenské události. Reagoval už na první symptomy blížícího se konfliktu, jako byly Bočkajovy vády na Moravu v letech 1604 – 1605 nebo vpád Pasovských do Čech v roce 1611.
Podle postoje mluvčího se v dochovaných skladbách prosazuje katolicismus nebo protestantství, habsburská strana nebo její odpůrci, feudální moc nebo poddaní, pro něž byla vojska obou stran stejnou zátěží. Zpívá o tom i „Píseň naříkající na vojáky loupeživé“ z roku 1620:
Rozumí se tomu, kmotře
Jene Mikši, Kubo, bratře,
že obojí
vojska škodný.
Názorová protichůdnost těchto časových písní se najednou projevila i v tvorbě jednoho autora. Zjevný protihabsburský postoj vyjadřuje například Šimon Lomnický ve skladbě „Sedlské vítání Fridricha Falckého“ roku 1619:
Vítej nám, králi Fridriše,
ve jménu Pána Ježíše.
Žalujem ti přitom dále
na toho prvního krále,
kterak nás dal mordovati
a s námi zle nakládati.
Týž autor však vzápětí oslavuje vítězství Habsburků na Bílé hoře. V písni „Poslechněte, milí páni“ čteme například o porážce stavovské opozice:
Moravané, Rakušané,
Slezáci i Lužičané
teprve tomu rozumí,
co spoura a pejcha umí.
Podobného ladění je i píseň „Žalostná poprava pánů českých v Praze na Rynku Staroměstském Letha Páně MDCXXI“, jež se přizpůsobuje nové mocenské konstelaci a hned v úvodu zdůrazňuje, že:
Naši páni stavové
tenkrát dosněmovali.
Výstižně charakterizuje pobělohorské poměry píseň, kterou známe z Dačického Pamětí:
Upads hrozně, milý Čechu,
do záhuby a posměchu!
Každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
již tvá sláva bídně klesla.
Tyto spontánní, pololidové i umělé skladby se od sebe často liší formou, obsahem výpovědi, postojem autora i funkcí, jakou měly ve spletitých událostech třicetileté války. Vedle starších písní, jež zakotvily v živém repertoáru, rozvíjejí se plně písmácké skladby a kramářské písně, které jako by přebíraly tradici historického a časového žánru. S tím souvisí i počátek „letákových“, převážně politických písní. Některé z nich jsou značně rozsáhlé a v ústním podání proto nezakotvily. Šířily se tiskem nebo v opisech. Zpracovávají náměty jednotlivých bitev, vpádu švédských vojsk do Čech, týkají se hlavních aktérů vojenské a politické scény, náboženských sporů apod.
Protože třicetiletá válka de facto začala a skončila na českém území, stala se česká problematika důležitou látkou i pro písňová svědectví německé kulturní oblasti. Důkaz o tom podává pozoruhodná edice historicko-politických písní té doby, kterou v roce 1882 vydal v Heidelbergu Franz Wilhelm Freiher Ditfurth (Die historisch-politischen Volkslieder des dreissigjährigen Krieges). Překvapuje tu pozoruhodný soulad původně duchovních nápěvů s politickým, místy až satirickým obsahem. Nacházíme tu písně o tažení českých stavů na Vídeň, o bělohorské tragédii a útěku „zimního krále“ z Prahy, o Valdštejnovi, jeho vojensko-politickém soupeři Tillym a dalších osobnostech evropského formátu. Vystupují tu císař Ferdinad, hlava protihabsburské koalice švédský král Gustav Adolf i představitelé českého stavovského povstání Thurn, Šlik, Anhalt aj. Vedle prosebného zpěvu císaři a ne zrovna lichotivého hodnocení Fridricha Falckého na českém trůnu představuje valná část tohoto zpěvního fondu spíše názorový horizont protestantského tábora.
I přesto, že se mnohé z těchto anonymních skladeb dotýkají české problematiky, nebyly dosud přeloženy do češtiny, třebaže z německé oblasti bohatě čerpali už doboví tiskaři kramářských písní. Jejich pozornost se však s ohledem na zvláštní poměry „dědičných zemí“ po vestfálckém míru upínala spíše k fantastickým událostem, podivuhodným úkazům a k tureckému ohrožení. Překlady a tisky protestantských písní nebyly v pobělohorských Čechách myslitelné.
Skupina předkládaných písní je tedy převedena do češtiny poprvé. Jejich určení pro koncertní pódium si ovšem vynutilo určitou redukci původního znění (písně mají značný počet slok). Proto překladatel volil spíše formu zhuštěné parafráze, která přibližuje tento repertoár dnešnímu posluchači při zachování myšlenkového obsahu.
Bez nadsázky lze ovšem říci, že téměř všechny písně, ať komentují válku z těch či oněch pozic, shodně odsuzují její krutost a nesmyslnost:
Ach, Bože, slyš ten nářek,
jak plynou naše dni,
teď každému se zdá, že
nastal den poslední.
Ať zde a v každé zemi
na pluhy taví meč
a lidé hrůzou němí
zas najdou svoji řeč.
Životopis Albrechta z Valštejna.
Václav Albrecht Eusebiuse z Valdštejna. Tak se jmenoval celým jménem Albrecht z Valdštejna, který pocházel z větve starobylého českého panského rodu. Narodil se 14. 9. 1583 na tvrzi v Heřmanicích nad Labem. Dospělosti se také dožily jeho dvě sestry – Marie Bohumila a Kateřina Anna. Ve svých deseti letech mu zemřela matka a po dvou letech i jeho otec. Za jeho opatrovníky byl zvolen Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka a Albrechtův strýc Karel z Valdštejna na Poličanech. Dostalo se mu výchovy v duchu Českobratrské víry. Studoval na Luteránském gymnáziu Goldbergu ve Slezsku a na protestantské akademii v Altdorfu. Ve svých dvaceti jedna letech odešel s vojskem na turecké bojiště do Uher. Po uzavření míru v roce 1606 byl propuštěn s hodností plukovníka českých stavů. V roce 1609 se oženil s Lukrécií Nekšovou z Kandela.Tento sňatek ho zařadil mezi nejbohatší moravskou šlechtu. V roce 1617 financoval vlastní vojenskou hotovost pro tažení do Furlandska. Během Stavovského povstání v roce 1618 přešel na stranu císařských. Majetek, který získal v Pobělohorských konfiskacích, obratně investoval do vybudování pevného a ekonomicky slibného Dominia na Frýdlansku a Jičínsku. 7. září 1622 císař povolil Valdštejnovi užívat rodové jméno Dvorský Hrabě „ z Valdštejna a Frýdlantu“. 7. září 1623 si Valdštejn zvolil nové rodové heslo knížat z Frýdlantu INVIDIA (což znamená „ navzdory závisti“.
Valdštejn byl jmenován vrchním velitelem císařských vojsk a povýšen na říšského knížete. 12. března 1624 císař povýšil Valdštejnovi doménu na Frýdlantské Knížectví. Genialita jeho vojenské kariéry nebyla dána jen výjimečnými strategickými schopnostmi, ale hlavně na svou dobu nevídaným ekonomicko - politickým myšlením. Jako jediný rozpoznal, že armáda musí být zajištěna nejen penězi, ale především bezchybně fungujícím hospodářstvím. Jen z této pozice je možné ovládnout nejen armádu, ale i získat politickou moc. V roce 1625 během měsíce naverboval pro císaře 20 000 vojáků, s nimiž pak vítězně projel celou Evropou. V listopadu 1627, při cestě ze Zaháňského panství do Jičína se Valdštejn zastavil na Frýdlantském panství. V dubnu roku 1628 byl Valdštejn jmenován „ generálem Oceánského a Baltského moře“. V roce 1630 císař poprvé podlehl nátlaku německých knížat a zbavil Valdštejna vrchního velení armády. V roce 1631 císař na základě neúspěchů na bojištích povolal znovu Valdštejna do čela armády. V bitvě u Lützenu 16. listopadu 1632 byl bitevním heslem valdštejnských vojsk „Ježíš a Maria“! Švédský král Gustav Adolf byl mrtev, vévoda zvítězil. V roce 1633 nepřátelé Valdštejna plánovali spiknutí. Dne 25. února byl Valdštejn i se svými důstojníky úkladně a zrádně v Chebu zavražděn. Za dob vévody Valdštejna Frýdlantské panství patřilo mezi nejbohatší a nejrozvinutější oblasti nejen v zemi, ale i v Evropě. V pozdějších dobách Frýdlant tohoto úspěchu a této slávy už nikdy nedosáhl.
THEATRUM MUNDI – písně třicetileté války
Umělecký přednes : Otakar Brousek st.
V 17. a 18. stol. došlo k specifikaci, stylové a tématické rozmanitosti lidové písně. Vedle starších písní, jež přešly do živého repertoáru z předchozího období, rozvíjejí se písně, které jakoby přebírají zrcadlo doby. S tím souvisí i počátek „letákových“, převážně politických písní (sbírka F.Ditfurtha z Heidelbergu). Podle postoje mluvčího se v jednotlivých písních názorově prosazuje katolicismus nebo protestantismus, habsburská strana nebo její odpůrci, feudální moc či poddaní. Zpracovávají se náměty bělohorské bitvy, vpád Švédů do Čech apod.
Poslyšte letopis o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala a v Praze svůj původ vezmouc, též také tu ke skončení svému přišla, a to léta Páně 1648. A tak tato válka žalostivá pořád za třicet let trvala.
Poslyšte letopis, v němž země česká k lamentaci, pláči a naříkání přišla, pravíc: „V čase pokoje neuměla jsem mysliti na válku, teď, v čase rozbroje, neumím pečovati o pokoj, žádné rady sobě dáti nemohu, nikde pomoci nenacházím.“
Poslyšte letopis, kterýž jest zrcadlem labyrintu světa. Poutník odhodil brýle mámení a velké věci staly se malichernými, ušlechtilé mrzutými. Před očima mnohých odehrálo se velké Theatrum mundi plné šílenství, odporu i smutku. A protože lid obecný jako by se stranou pozdvižení jedněch proti druhým držel, nitky překotných dějů ocitly se v rukou několika urozených mužů, kteří vstoupili na vratké jeviště doby jako dramatis persóne.
Poslyšte letopis jejich zmítaného času…
Hudba: S českým vojskem hrabě Thurn
„Je to jako před rokem,“ pomyslil si Kryštof Harant, „kdy s českým vojskem hrabě Thurn stanul před branami Vídně…“
Kryštof Harant znal situaci. Pokladna české komory byla prázdná. Věděl, že není pomoci.
Snad ještě mladý král… Byl vychován ve víře, že jeho wittelsbachovský rod vytlačí Habsburky, a pražská volba z 26. srpna 1619 se v hornofalckém Amberku jevila jako osudové znamení. Právě proto přijal na radu dvorního kazatele Scultéty a své ctižádostivé manželky českou korunu…
Ano, snad jediný král ještě věřil… Měl přece ve znaku heslo: „Diveri nescio“ – neumímutíkat!
V těchto listopadových dnech podstoupí zkoušku pravdy. Dostal spěšné hlášení: České vojsko se dává na ústup. Rozhodl se okamžitě. Spolu s několika sty jezdci, kteří tábořili na nádvoří, vyrazil k Bílé hoře…
Ze zmatených zpráv prchajících částí vyvstal před ním tragický obraz nenadálé bitvy.
Obrátil svou družinu zpět.
Tu noc přečkal Fridrich Falcký na Starém Městě. Druhý den ráno opustil se svou ženou a nevelkým doprovodem Prahu. Stín Bílé hory byl mu v patách. Jel na nic nečekal… Do ponurého rána občas zasvítil králův erb s heslem: „Diveri nescio“ - neumím utíkat…
Hudba: Jel na nic nečekal
Několik dní se skrýval v Praze vydané nepříteli napospas i prezident české komory Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Spěšně urovnal agendu a za noci potají opustil město. Svítalo, když zahlédl siluetu svého hradu. Těšil se domů, ale spolu s ním vjížděly do hradeb rodového sídla i tíživá úzkost a strach. Neodbytně se mu v mysli vracela otázka: Kdy žil více pravdivěji? Když se ukláněl v královských komnatách jako komorník a rada, nebo když usedl k sešitu s notovými linkami?… Kdy byl více vlastním pánem? Jako dvořan uprostřed ješitnosti a závisti nebo jako umělec ve světě polyfonně se proplétajících hlasů?… Kde jsou ty časy, kdy tady bezstarostně znělo osmihlasé Dies est leticie!…
Teď, právě teď v duchu prosil o kousek štěstí a požehnání. Nemohl se však soustředit. „Co všechno bych si ušetřil, kdybych se nezapletl do té prokleté historie,“ pomyslil si, ale hned si odporoval. Musel přece s těmi, s nimiž byl zajedno vírou i smýšlením. Bylo to jeho ctí i povinností. Ne z rozmaru nesl jeho rodový znak heslo s notovými značkami: Virtus ut solmicat – ctnost jako slunce září… Vracel se domů a věděl, že prohrál. Zůstane mu zachován alespoň tichý domov?
Neodvolatelnou odpověď dostane spolu s dalšími dvaceti šesti českými pány 21. června příštího roku… Požár zachvátí Evropu a začne psát krvavý letopis: „Vojna jak rána morová rozmetá prahy domova…“
Hudba: Město Netolice
Poprvé se sešli 24. května 1618. V čele zasedl vzdělaný a rozvážný Václav z Roupova. Povstal a obřadně zahájil činnost vlády třiceti direktorů. Na všech bylo znát rozechvění slavnostního okamžiku, ale vlastní jednání se nekonečně vleklo, jako by se účastníkům nedostávalo rozhodnosti. Čas plynul. Byl to jejich čas. A oni váhali… Nakonec rozhodli: Na věčné časy vypovědět ze země jezuity, avšak zaručit jim volný průchod.
Stalo se. Nikdo jim nezkřivil ani vlas. Jen Mikuláš Dačický z Heslova je doprovodil verši:
Daremní břichopasové,
potutelní lotrasové,
zvláště nocí sektářiti,
nešlechetní jezoviti.
Svými chytrostmi bohatí
nesou birety rohatý,
zjinačují písmo svatý,
berou za podvody platy…
Hudba: Ach, otče náš, ty z Říma
Jezuité zasáhli do jeho života zcela určujícím způsobem, uvědomoval si v ústraní své diecéze kardinál Melchior Khlézl. Měl nyní dost času na vzpomínky.
Pocházel vlastně z evangelické rodiny, ale pak přišli oni, jezuité, a otevřeli mu obzor své víry a ovšem i přístup ke kariéře. Jeho hvězda stoupala závratně vzhůru. V 27 letech se stal proboštem, ve 46 vídeňským biskupem. Zažil oslňující lesk Matyášova dvora a jako jeho kancléř stál v pozadí konfliktu s Rudolfem II. Když se Matyáš ujal vlády, ocenil jeho služby. On, Melchior Khlézl, se stal prvním ministrem. Roku 1616 dosáhl hodnosti kardinála. Co si mohl přát víc? Kde se bere to věčné puzení k moci, jež nakonec oslepí zrak a zastře sluch, že člověk ztratí míru věcí a nedovede včas odejít?…
Při jednání o nástupnictví Ferdinanda Štýrského zaujal z obav o své výsostné postavení zdrženlivý postoj. I ke konfliktu s odbojnými stavy v Čechách zaujal bezradné stanovisko a nabádal raději k ústupkům a vyčkávání. Jeho hvězda ztrácela na lesku. Nakonec vydal Ferdinand příkaz k jeho zatčení. Po věznění v Tyrolích se uchýlil do Říma. Teď, v roce 1627, se vrátil zpět. V plachém přítmí už jen vzpomíná. Nebo že by zapomněl, jak chutná moc? Ne, na to se nezapomíná. Je však odloučen od světa zdmi vlastního domu, kam nedoléhá ozvěna mocenského zápasu. Ani posměšná písnička, která se o něm zpívá v protestantském Sasku…
Hudba: Já, kardinál Clésel
U biskupa ostřihomského se toho dne stoly jen prohýbaly hojností. Na banketu se sešel výkvět říše. Tady se Ferdinand, král český a uherský, dozvěděl o českém povstání. Záře slavnostní chvíle pohasla, o to víc se rozhořelo zákulisní jednání. U dvora se vytvořily dvě strany: Matyáš se svým rádcem byl pro vyjednávání, zatímco jezuité našeptávali Ferdinandovi myšlenku na zničení rebelů a konfiskaci jejich majetku. Zvítězili „nesmiřitelní“ v čele s Ferdinandem. Vypravili do Čech oddíly z benátského pohraničí pod Dampierem a 14 000 mužů z holandského Nizozemí pod velením brabantského hraběte Karla Buquoye. Španělský vyslanec zároveň chystal pluk pro Marradase…
Válka začala v jižních Čechách.
Hudba: Náš milý Ferdinande
„Ano, myslím, že jsem se rozhodl,“ řekl po krátké odmlce Gallas. „Mluvil jsem s vévodou. Sliboval hory doly, ale ani já už nevěřím, že by byl schopen ze smrtelného lože vést armádu proti císaři… Valdštejn českým králem? Ne! To by nebyl ani Zimní král, ale jen Masopustní král, mrtvý ještě před korunovací!“
Tento rozhovor se mohl odehrát někdy na počátku ledna roku 1634. Jeden z jeho účastníků, Valdštejnův generál hrabě Matyáš Gallas, se pak na základě tajného rozhodnutí Ferdinanda měl stát novým generalissimem císařských vojsk. On, Piccolomini a další důstojníci měli předstírat Valdštejnovi věrnost a vyhledat muže, kteří za náležitou odměnu vykonají ortel nad nepohodlným vévodou.
Valdštejn nic netuší.
Nemocen odchází do pohraničního města Chebu. Doprovázejí ho maršálek Kristian Ilow, generál Adam Erdman Trčka z Lípy, hrabě Vilém Kinský a doktor Jindřich Niemann. Nad všemi je už vyřčen ortel smrti a mezi tisícem vojáků, kteří dosud vévodu neopustili, pochodují vedle Valdštejnových nosítek najatí vrazi…
Blíží se konec mistra dvojaké hry.
Sám původem luterán přešel na katolickou stranu, když mu to otevřelo přístup ke kariéře. Uzavřel vypočítavý sňatek a stejně obratně rozšiřoval své frýdlantské panství. Vsadil na Ferdinanda a dosáhl nejvyšších poct. Z obav před jeho vzrůstající silou jej však císař roku 1630 zbavil generalátu. Uplyne rok a Valdštejn se znovu ujímá velení. Hraje nebezpečnou hru. S císařem i jeho odpůrci. Propásl však svůj čas. O dva roky později mu Václav František Kocmánek vloží ve své písni do úst slova:
Strachem jsem velkým byl mnohým v světě,
každý čas, v zimě i v létě,
takže když o mně jen slyšeli,
hrůzou naplněni byli,
pryč se brali, utíkali,
aby mě jen nedočkali.
Půjčila mi mnoho boží milost,
potom císařská velebnost,
přál mi toho i slavný uherský
Ferdinand Třetí, král český,
maje mnoho, chtěl jsem víc,
avšak již nyní nemám nic…
Hudba: Byl na svůj Frýdlant pyšný tak
Slyšeli jste letopis o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala a v Praze svůj původ vezmouc, též také tu ke skončení svému přišla. A tak tato válka žalostivá za 30 let trvala.
Slyšeli jste letopis, kterýž je zrcadlem neklidného času. Nechtěl víc než představit veliké theatrum mundi pro napomenutí nám i budoucím, neboť zahanbeni budou a zpět obráceni všichni, kteří nenávidí…
O, virgo regia,
o, panno Maria,
nás neopouštěj v tísni.
Tibi laus inclita
slyš naši píseň písní:
ať in Bohemia
zní slavné Gloria,
zní slavné Gloria.
Závěrečná hudba